Navigace

Obsah

Harrachové a II. světová válka

V loňském roce jsme si připomněli 100. výročí začátku světové války, tragických událostí a fatálních rozhodnutí významných vládců tehdejších evropských mocností, které k rozpoutání celosvětového válečného konfliktu vedlo. Po skončení válečného běsnění a hrozného utrpení celých národů se změnil celý svět. Nikdo si tenkrát jistě nepřál zažít něco podobného, ale stačilo pouhých 20 let – život jedné generace – a v Evropě vypukla válka další, v pořadí druhá. Ještě strašnější, než ta první. Opět k ní vedlo fatální selhání politiků a diplomatů tehdejších demokratických evropských zemí! A opět po této válce bylo v Evropě a v celém světě všechno jinak. V roce 2015 si pro změnu připomínáme 70. výročí konce druhé světové války.

Zámek Hrádek u Nechanic byl po celé válečné období obýván rodinou posledního majitele zámku a panství hraběte Jana Harracha. Připomeneme si několik životních a osudových okamžiků hraběte Harracha, jeho ženy Stephanie a jejich dětí.

Radikalizace politického dění v Evropě v průběhu 30. let 20. století přivedla českou zemskou šlechtu, ke které patřili i Harrachové, na osudové rozcestí, kterým se stala otázka přihlášení se k češství nebo k němectví. Bylo to i vyjádření politické a hodnotové orientace – na jedné straně dosavadní svobodná a demokratická společnost a na druhé straně nacistická totalitní nadvláda Německé říše.

Hrabě Harrach, celým jménem Jan Nepomuk Antonín, se narodil 25. 9. 1904 na harrachovském zámku Prugg v Bruck an der Leitha (česky Most nad Litavou) v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Domovské právo měl od narození a bez přerušení ve Vídni. Když jeho otec hrabě Otto Harrach v roce 1935 zemřel, Jan zdědil velkostatky Strkov – Planá nad Lužnicí, Jilemnici a Sadovou, celkem 9555,89 hektarů polností, lesů a dalších pozemků (z toho lesy v Krkonoších činily výměru 5403,45 ha). Jistě si v té době uvědomoval, že zajistit správu tak obrovského majetku nebude lehké a zvláště pak po Mnichovské dohodě po připojení Sudet k Říši. Jan Harrach se nezachoval v duchu odkazu svého dědečka Jana Nepomuka hraběte Harracha (1828-1909), velkého národovce a vlastence. A budu-li parafrázovat slova Radslava Kinského z úvodu druhého vydání genealogické knížečky s názvem U nás „…více než národní čest a věrnost mu byl bližší majetek…“ Jan Harrach se nepřipojil k žádné z deklarací pročesky orientované šlechty, ve kterých byla proklamována věrnost českým zemím a českému národu v osudových letech 1938 a 1939. 

Jak uvádí konečné rozhodnutí Zemského národního výboru z 31. března 1947 o konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb., Jan Harrach požádal o německé občanství (společně se svojí matkou) v červenci roku 1939 a průkaz o německém státním občanství mu byl vystaven 27. 9. 1939. Cestovní pas, jako německému státnímu příslušníku, byl vydán Janu Harrachovi v Táboře již 28. 8. 1939. Od 1. listopadu 1942 byl členem NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt – Nacionálně socialistická lidová sociální péče), což byla organizace založená nacisty při NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) a která byla i této straně podřízená. Hrabě Jan Harrach se 16. 10. 1940 oženil se Stephanií, dcerou Ervína hraběte z Eltzu (starý německý šlechtický rod). Svatbu měli v romantickém alpském městečku Altaussee, v horské vile patřící rodině nevěsty. Městečko proslulo již od začátku 19. století jako výletní místo pro vídeňskou intelektuální smetánku. Ale bohužel má ve své historii i stinné stránky: v období 2. světové války do zabraných vil židovským majitelům jezdili nacističtí pohlaváři na dovolenou. V roce 1943 zde nacisté v bývalém solném dole začali shromažďovat zcizené umělecké památky z celé Evropy, které měly být později instalovány v plánovaném muzeu Adolfa Hitlera v Linci. V květnu 1945 všechny sbírky zajistila americká armáda. Celková hodnota uložených památek v dole byla později odhadnuta na 3,5 miliardy amerických dolarů. Ale vraťme se k Harrachům. Po svatbě žili novomanželé střídavě na svých sídlech ve Vídni, Pruggu, Strkově, Jilemnici a ke konci války hlavně na zámku Hrádek u Nechanic. V roce 1941 se jim ve Vídni narodil syn Ferdinand Bonaventura (tragicky zemřel v roku 1961) a v roce 1944 v Hradci Králové dcera Johanna (později provdaná za hraběte Waldburg-Zeil, nyní žije v Rohrau). Hrabě Harrach, jako Němec, po základním vojenském výcviku vykonával vojenskou službu v německé armádě (wehrmacht). V posledních válečných měsících roku 1945, kdy se již německá armáda ve střední Evropě nacházela v sevření Rudé armády na východě a spojeneckými vojsky na západě, byly na západní frontu povolávány již poslední možné zálohy. Postupu Rudé armády na východní frontě zuřivě bránily elitní a zkušené jednotky a to z toho důvodu, aby se co nejvíce německých vojáků dostalo do amerického zajetí (…kdyby věděli, co je tam čeká…). Na západní frontu byl nasazen i Jan Harrach. Spojenci od vylodění v Normandii v červnu 1944 za velkých ztrát postupně osvobozovali západní Evropu. Po nečekaném překročení Rýna americkými vojáky 7. března 1945 v Remagenu a násilném přechodu řeky 23. března 1945 u Weselu bylo celé Porúří obklíčeno, včetně více než 300 tisíc německých vojáků. Rychlým postupem Spojenců počet německých zajatců ohromně rostl. Stávalo se, že za jeden den padlo do zajetí 20 až 40 tisíc zajatců (vojáci i civilisté). Na mnoha místech byly rychle americkou armádou budovány tzv. dočasné tábory pro válečné zajatce PWTE (z anglického Prisoner of War Temporary Enclosures). Celkem jich bylo v Porúří vybudováno 19. Údolí u Remagenu bylo ideální oblastí pro zřizování táborů. Byly tu jen louky a pole, které se daly snadno obehnat ostnatým drátem. Takový tábor vznikl i v Bad Kreuznach, který měl kapacitu 45 tisíc zajatců, ale bylo jich v něm umístěno 56 tisíc! Američané počítali pouze s přechodnou dobou pobytu zajatců, nikdy neplánovali výstavbu ubikací nebo jiného přístřeší, totéž se týkalo vybudování dostatečného hygienického zázemí. Rychlým nárůstem německých zajatců začaly v táborech převládat naprosto neúnosné podmínky. Chyběla pitná voda, příděly jídla a lékařská péče. Denní příděl potravin na jednoho zajatce v táboře Bad Kreuznach začátkem května 1945 sestával z 3 lžic zeleniny, kousku ryby, jedné lžíce marmelády a 4 – 6 sušenek. Jen málo vězňů mělo kabáty nebo přístřeší. Bylo vlhké, chladné jaro se spoustou deště. Aby se ochránili před povětrnostními vlivy, kopali si vězni díry v zemi. Nedostatek hygieny způsobil rozšíření chorob, zejména úplavice. Smrt způsobovaly i stresové situace a celkové trauma vojáků poražené armády i národa. Nutno podotknout, že Američané nebyli v žádném případě připraveni na tak rychlý a mohutný příliv zajatců. Uvolnění morálky spojené s ukončením války rozhodně nepodporovalo pocit okamžitě a nutně zabezpečit poraženého nepřítele přesně podle ustanovení ženevských konvencí. Jak uvádí James Bacque ve své velmi zajímavé knize s názvem Ostatní Ztráty, počínaje dubnem 1945 zemřelo v amerických a francouzských táborech v Německu a Francii vlivem počasí, strašných hygienických podmínek, nemocí a hladem pravděpodobně 1 milion zajatců! Po vyhlášení kapitulace německé armády 8. května 1945 se ve spojeneckých zajateckých táborech v Evropě nacházelo na 3,5 až 5 milionů zajatců.

Ke konci června 1945 byl dočasný tábor v Bad Kreuznach uzavřen. Velká část vězňů byla již dříve přesunuta do jiných táborů, někteří byli propuštěni, ale několik tisíc jich v táboře našlo smrt a dodnes možná leží v neoznačených masových hrobech… Takový osud potkal i Jana Harracha, který dle úředního sdělení z června 1946 zemřel v táboře v Bad Kreuznach dne 12. května 1945 na úplavici. V té době zajatci v táborech umírali denně po desítkách. Přes den byly mrtvoly zajatci vynášeny před bránu do tábora a v noci byly americkými vojáky naloženy na nákladní auta a odváženy neznámo kam. Podle svědků byly buldozery na odlehlých místech vyhloubeny jámy a mrtví zajatci v nich byli hromadně pohřbeni.

Konec války tedy zastihl hraběnku Stephanii na Hrádku u Nechanic se dvěma malými dětmi, možná se svojí tchýní, správcem a pár lidmi k zajištění toho nejnutnějšího. Paní hraběnka po skončení války vůbec nevěděla, kde a jak hrabě Jan skončil. Další ironií osudu tedy je, že v době, kdy 10. května 1945 do zámku vstupuje velitel 120. střelecké gardové divize Rudé armády generálmajor Ivan Pavlovič Govorov a oznamuje hraběnce Harrachové, že na zámku bude zřízen štáb této divize, tak v zajateckém táboře v Bad Kreuznach umírá její manžel. Tuto zprávu se však hraběnka dozví až po ročním pátrání Červeného kříže v červnu 1946. Paní hraběnka s dětmi, s koženým kabátem pro manžela (údajně kdyby ho někde v zajetí potřeboval…), s několika osobními zavazadly s nejnutnějšími věcmi opouští v červnu konfiskovaný zámek obsazený sovětskými vojáky a autem odjíždí do Vídně, kde bude přes Červený kříž pátrat po manželovi a připravovat odvolání proti konfiskaci majetku.

Generál Govorov učinil dne 14. 5. 1945 do zámecké pamětní knihy tento zápis:

Navštívil jsem zámek Hrádek. Zámek je velmi pěkný, prostorný, příjemného prostředí (nevím, komu patřil). Z duše bych přál, aby bratrský národ Československa tento zámek nikomu více nemusel vydat a připadl tak do rukou československého národa pro blaho jeho lidu, který by v něm dále mohl odpočívat jako v sanatoriu. Přeji, aby nikdy více na území Československa nebylo cizinců podobných Hitlerovi a jeho spolupracovníkům. Z duše přeji československému národu, aby byl svobodným a nezávislým národem Evropy. Generál – major Govorov, hrdina Sovětského svazu

Štáb a řadoví vojáci pobývali na zámku a v jeho okolí ještě několik týdnů. Na Hradecku první jednotky začaly odjíždět v červnu. Poslední jednotky se rozloučily začátkem července 1945.

 

vila

Vila Schönborn-Eltz Altaussee

 

hrabě

Hrabě Jan Nepomuk Harrach (1904-1945)

 

hraběnka

Hraběnka Stéphanie Harrachová (1917-2011)

 

hraběnka s dětmi

Hraběnka Harrachová se synem Bonaventurou (1941-1961)

a dcerou Johannou (1944)

 

zajatci

Zajatkyně a zajatí vojáci v táboře v Regensburgu, foto archiv James Bacque

 

govorov

Generálmajor Ivan Pavlovič Govorov

 

Text: Ivan Šenk, kastelán zámku Hrádek u Nechanic (27. 4. 2015)